»Odloží-li klauni své typické identifikační atributy, spatříme sami sebe a smích nám zhořkne.«

Patrik Ouředník

Absurdní divadlo jako možný historický omyl   

Poznámka režiséra

V postmoderním světě vznikají zcela nové estetiky, jiná vidění a hledání krásných jevů a věcí. Jsou však často bezohledně implantována na poetiku, jež vznikla mnohem dřív, než se umělecký svět pohroužil do formalismu. Jeho tvůrci tak možná činí jenom proto, aby si nezadali s dobou a tím, čemu se říká současný vkus. Tvrdí přitom, že někdejší ideje se musí přetavovat do potřebné srozumitelnosti a chápání souvislostí dnešníma očima.

Kupříkladu při vyřčení pojmu "absurdní divadlo" naskakuje mnohým vykladačům i realizátorům ihned představa jakéhosi tvaru, jemuž podřizují i původní myšlenky díla. Princip absurdity pochopili jako kánon chápání světa: koncipují prostředky a složky divadelního výrazu tak, jak si představují fenomény nesmyslu. Málokdy takový výklad dokáže komunikovat v té potřebné časomíře, již nutně vyžaduje plynoucí představení a divácký vjem. Často vídám na jevištích pohybovat se herce redukované na jakési objekty, či nástroje inscenační manipulace, nikoliv nepodobné oživlým loutkám. Takové projevy nemohu při nejlepší vůli považovat za výraz dramatického umění, spíš mi to připadá, jako by interpreti byli importováni do nějakého světa pimprlat či jiných anorganických předmětů.

Zhlédl jsem několik pokusů, jak scénicky uchopit Samuela Becketta, ale obávám se, že autor měl v tématu svého díla na mysli spíše tíhu existenciální podstaty reality, než aby záměrně otevíral cestu novému stylu. O tom, že bude uměnovědou považován za zakladatele pojmu "absurdní umění" a následně tak i řetězově napodobován, neměl patrně ani tušení. Proto pokusy pasírovat tohoto autora a nositele Nobelovy ceny do představ čehosi jako "absurdní styl", považuji za historický omyl. Samuel Beckett napsal mimo vší pochybnost dramatickou látku, aniž by kterýkoliv z aspektů struktury tohoto typu divadla pominul. Respektuji to, a proto v našem výkladu textu hry Čekání na Godota nehraje herec jakéhosi člověka, ale prostě řečeno, je jím. Situace, v níž se ocitá, je lidskou situací.

Překladatel Patrik Ouředník se zmiňuje o tom, že "odloží-li klauni své typické identifikační atributy, spatříme sami sebe a smích nám zhořkne". Nám se tato poznámka stává bezděčně i vodítkem k pochopení, s jakými že to lidmi se na představení Godota vlastně setkáváme…

Zdeněk Pošíval  

Fotografie z inscenace © Pavel Hrdina