První premiérou nově vzniklého divadelního uskupení Český komediální klub – ČKK54 je nejproslulejší hra Samuela Becketta (nositele Nobelovy ceny za literaturu 1969) Čekání na Godota. A protože i v divadle mívá úvodní slovo dramaturg, nezapomeneme na něho ani zde:

 „…mým údělem jsou měsíce zmaru a noci zoufalství. Když uléhám k spánku, říkám: Brzo-li pomine noc? A noc se vleče a já se až do úsvitu převaluji z boku na bok. Mé tělo je pokryto červy a zaschlými strupy, kůže mi mokvá a praská. Mé dny hynou bez naděje…“

 (Job, 7, 2-8)

…člověk fakticky přestává být člověkem ve chvíli, kdy pozbude možnosti komunikovat, tj. ve chvíli, kdy jeho život přestává být sdělný pro jeho okolí. Od tohoto okamžiku se stává v očích svých bližních předmětem, věcí…

Lucky je šťastlivec, Vladimír vládce všehomíra a Estragon pelyněk, etymologicky též úzkost či agonie. Pozzo je studně či studnice; v Dantově Pekle též propast, v níž je uvězněn Nimrod, který zapříčiní babylonské zmatení jazyků. Lucky během hry oněmí, Pozzo oslepne, Vladimír má prostatu a Estragon oteklé nohy.

(Patrik Ouředník)

Čemu se smějeme při pohledu na dva klauny, kteří v cirkusové aréně metají kozelce, hrají na nejnepravděpodobnější hudební nástroje, vyrážejí skřeky, pitvoří se o závod, fackují se, podrážejí si nohy, zkrátka dělají všechno, aby přesvědčili svého společníka o tom, že existují? Že i oni existují? Oba sdílejí stejný osud, oba se pohybují v témže prostoru a čase – a logicky vzato by si měli rozumět. Ale vše je dáno předem, vše je uzpůsobeno tak, aby si porozumět nemohli. Jedno nedorozumění stíhá druhé. Komický efekt zaručen. Bílé obličeje, červené nosy, směšně velké boty, plandavé kalhoty a budík v kapse, to vše je toliko akt zdvořilosti vůči publiku, úlitba korektnosti: tihle dva se nám nepodobají. Avšak odebereme-li klaunům jejich identifikační atributy, spatříme sami sebe. A smích nám zhořkne.

(Patrik Ouředník)

Beckett začal svou hru psát v říjnu 1948, po skončení války, která lidstvu vzala iluze a mnohým také naději a víru. Reagoval na vlastní válečné zážitky, na myšlenku, že svět skončil v Osvětimi a nemá už pokračování… a přece Vladimír a Estragon stále čekají znovu na Godota, který nepřichází, Pozzo a Lucky putují odnikud nikam svázáni pevnějším poutem, než je jen provaz, jímž Pozzo Luckyho ovládá… I po letech stejně jako Pozzo a Lucky my všichni navazujeme vztahy, v nichž jsme jednu chvíli ovládanými a v druhé ovládajícími. Stejně jako Vladimír a Estragon neustále na něco čekáme, krátíme si chvíle bezobsažnými řečmi, hrajeme hry a přitom pochybujeme, zda má toto čekání smysl. Pořád ale existuje padesátiprocentní naděje, že se něco stane, že se něčeho dočkáme. A pro tuto naději pokračujeme v tom zdánlivě beznadějném čekání.

(Lenka Kolihová Havlíková)

Mnoho snů, nadějí a iluzí denně vytváříme a také ztrácíme. Přesto pokračujeme a jsme přesvědčení, že vidíme před sebou přece jen jakousi možnost – je v každodenní uvěřitelné, dokonce obvyklé lidské situaci. Ta je ovšem zasazena – většinou naší vlastní aktivitou či pasivitou - do absurdních souvislostí. „Pes jitrničku sežral v kuchyni maličkou, chytil ho přitom kuchař, zabil ho paličkou. Plakali všichni psové, plakali tuze moc. Na desce mramorové, byl nápis těchto slov: Pes jitrničku…“ 

(Vybral –mik-)